Blíží se konec roku a bude se hodnotit, budou se sestavovat různé žebříčky, Nejlepších deset či Nejhorších deset atd. Já seděla v autobuse, který popojížděl v obvyklé ranní koloně na Strakonické a poněkud tupě zírala z okna, nesoustředěně poslouchala monolog dámy z vedlejší sedačky a pro ukrácení chvíle začala taky hodnotit (tedy jen pár posledních dnů, paměť už není nejlepší). Co mě naštvalo - naštvala mě Česká pošta (jako obvykle), musela jsem poslat balíček - vracela zboží do E-shopu - balíček vážil 0,308 kg a zaplatila jsem 117 Kč. Představa, že bych opravdu musela poslat něco těžkého - to bych si snad musela vzít půjčku. První věc, kterou udělám až budu doma - začnu hledat jiné způsoby jak posílat zásilky. Na internetu nakupuji často a je-li to možné, nikdy nepoužívám poštu, nejlepší zkušenosti mám s PPL. Druhé místo v naštvání obsadilo město Dobříš - tedy vedení tohoto města. Znám Dobříš už 45 let a musím říci, že mimo stále horšího stavu chodníků a silnic ve města také velice výrazně upadá stav hlavního náměstí. Tento prostor slouží jako autobusové nádraží, parkoviště, místo konání trhů a také různých akcí. Tedy projdou tudy stovky lidí každý den, jinak to nejde. Jízda po náměstí - takový velice solidní tankodrom. Bývaly tu záhony květin, spousta keřů a stromů. Něco zničili bezohlední vandalové a zbytek pomalu, ale jistě zničí vedení města -  stále více přibývá vydlážděných ploch a ubývá stromů a keřů. Město se zaklíná formulí o zavedení bezúdržbové zeleně - když nic nebude, nebude třeba nic udržovat. Vrcholem je likvidace asi 5 hezkých stromů na chodníku u kavárny Velbloud, kde se cosi kope. Na celém náměstí se kope dlouhodobě a téměř neustále. Stromům ořezali větve, ne moc ohleduplně vyrvali ze země, zabalili a kamsi odvezdli a prý je hned vrátí až dokopou. Dokopat prý májí během 14 dnů. Tedy nejsem odborník, ale prosinec mi nepřipadá jako nejlepší měsíc na sázení stromů, půda promrzne a ......     Takže mimo kruhového objezdu přes který neprojede autobus máme další jedinečnost. Co mě rozesmálo - cestovala jsem před 14 dny v tramvaji, vyšplhala se po schodech nahoru - chodím s holí - a všechna místa obsazena. Na místě pro invalidy seděl asi osmiletý chlapec se svou babičkou. Babička nerada, ale přece výchovně povídá  : Vojtíšku, pust paní sednout, chodí o holi. Chlapec se zvedl, já se posadila a na chlapce usmála a poděkovala mu. Kluk pokrčil rameny a suše opáčil - Cojsem asi tak mohl dělat. Prostě logika. Ovšem babička to tak vesele neviděla a celá zrudla. Co mě udivilo - náhodou se mi do ruky dostala kniha Petra Hájka Smrt ve věži. tedy přestala jsem číst asi na 95 straně, dále jsem prostě nemohla. Moje udivené, zlostné a vzteklé výkřiky rušily našeho psa klímajícího u topení a mého může pokojně hrajícího Empire na tabletu. Musím říci, že jsem si pana Hájka dosti dlouho pletla s panem Jaklem - tedy v době kdy páni sloužili na hradě. Tahle kniha je - nevím jak to říci. Už mě nepřekvapuje, že Američané ve všem vidí spiknutí, ale v Evropě to není tak obvyklé. Ovšem u pana Hájka ano. Jsem sice  jen ta přihlouplá a zmanipulovatelná většina (jak říká autor), ale marně přemýšlím, proč by ona tajemná světová elita chtěla vytvořit novou rasu spojením Evropanů a muslimskými migranty a podávala ruku zrovna islámu. Možná že je odpověď na zbývajících stzranách, ale já to už nedočtu. A něco malého a sladkého na závěr - Víte co dělá žirafa, když ji plivnete do obličeje ?  Podkopne Vám žebřík.

 Možná by se většina mladých a dětí dosti divila, ale mě škola opravdu baví. Vlastně jsem se učila celý život. Základka, gympl, vysoká a pak různé kurzy, školení a znovu vysoká. A teď když přišel důchod, tak chodím znovu. Říká se tomu vznešeně Universita třetího věku. Já navštěvuji vzdělávání, které pořádá Vzdělávací institut Středočeského kraje pod názvem Akademie třetího věku. Akce probíhají v různých městech Středních Čech. Program máme na tři roky - začali jsme historií, teď je na řadě literatura a v únoru začneme umění. Začalo nás 32 . Našli jsme útulek na dobříšském gymnáziu a na zahájení byl pan starosta, ředitel Institutu a proneslo se mnoho hezkých slov. Platí se polatek - na rok je to 2 x 750 Kč. Ovšem pozor - pan starosta Dobříše se ukázal jako grand a díky jemu a grantu, které město dostalo platíme jen         2 x 500 Kč a ještě dostaneme kávu či čaj a obloženou housku. Závěr prvního ročníku byl skutečně na fantastické. Sešli jsme se v sále kulturního domu, opět bylo zastoupení na výši a vše proběhlo jako malá promoce. Dostali jsme nejen diplom, ale také krásnou knihu o Brdech a od paní místostarostky suvenýry z města - kalendář, tužku, blok. Nechyběli ani květiny. Objednat jsme si mohli i video a samozřejmě bylo také foto. Fakt paráda.Přednáší profesoři zer středních a vysokých škol a žáci jsou hlavně ženy, mužů je jen pár, věk pokročilejší, směs vzdělání a zaměstnání. Jinak dobrá parta. A nemyslete si, že si to jen odsedíme a necháme podepsat index. Naopak - na závěr každého půl roku se píše závěrečná práce, kterou musíte stručně a jasně prezentovat všem ostatním. Sejdou se vždy velmi zajímavé práce, témata jsou vždy velmi dobře zpracovaná. Takže vážení, pokud potřebujete práci na téma Keltové, Páter Koniáš, Čeští kronikáři a případně Kafka či Wolker - jsem Vám k dispozici, klidně pošlu. Naše poslední přednáška byla na téme Praha jako inspirace básníků a spisovatelů. Přednášela paní doktorka Schneiderová Eva - je to češtinářka a velmi rázná a sympatická ženská. Upřimně řečeno, tahle literatura mi moc nesedne, přednášky mě příliš nebaví, dámy přednášjící jsou sice na úrovni, ale přednášet jim jaksi nejde. Ostatně aní vlastní téma není dosti dobře rozdělené a tak máte jednou přednáškou obsáhnout vše od Gilgameše až po Shakespeara. Takže jsem nečekala nic moc - ovšem opak byl pravdou. Povídání bylo prokládané písničkami pana Hašlera, nechyběly informace o dějinách Prahy, seznámení s duchy a strašidly a pány literáty jsme poznali spíše prostřednictvím zajímavostí, nejvíce pikantních.  Opravdu mě škola moc baví, těším se na kždé setkání, po škole jdeme na kávu a pár řečí. Hlavně si trénujeme mozek a to je dobře, sice trochu zapomínáme, ale jinak jsme OK. Pořídíla jsem si hezký sešit, pěknou tužku a pečlivě píši poznámky. Psát práce mě moc baví, hledám si zajímavá témata, kyždý se chceme tak trochu ukázat. A teď promiňte, musím jít studovat.

 Hlídací prarodiče dostali dovolenou a vyrazili na podzimní výlet. Rádi jezdíme po historických místech a tak teď byla cílem Kutná Hora. Je to moc hezké město a teď na podzim už tolik nezakopáváte o davy turistů Turisté - no je kapitola sama pro sebe. Ten podivný moderní zvyk - všude tahat tyč na selfie a ohánět se s ní kolem dokola - některé dámy jsou skutečně nebezpečné nejenom sobě. Jen škoda, že se turisté ve městě nezdrží - zastaví co nejblíže Barbory, rychle proběhnou historické budovy a tradá pryč.  Průvodci se opravdu snaží, ale slyšet milé Japonce jak  z Barbory udělají Barbaru, je fakt osvěžující. Tohle město si zaslouží pomalou chůzi, dlouhé zastavení na vyhlídkách, přijemné zastávky na občerstvení, nevyhnutelné návštěvy v keramice. Ani není nutné moc chodit po expozicích. Tady se omlouvám, já jako bývalá kantorka jezdila do Kutné Hory často a to přes dějepis a geologii, prostě všechny expozice už znám. Ale přesto doporučím jednu novou - zajděte do krásně opraveného domu pana Dačického z Heslova. Najdete přijemné prostředí, zajímavé interaktivní expozice, nápaditý film o historii města (poučení se dá také udělat zajímavou formou a s nápadem), informace o památkách UNESCO v České republice a spoustu informací o městě. Konečně se jednou využili peníze smysluplně. Fakt to stojí za návštěvu. Za návštěvu určitě také stojí parky kolem Jezuitské koleje, až zeleň trochu povyroste tak tam bude fajn. Výhled na Barboru je opravdu úchvatný. Sama Jezuitská kolej je obrovská stavba - stále přemýšlím, jak se takové megalomanské prostory dají využít. Výstavy určitě nezvládnou vše využít. Chrám po opravě vypadá moc pěkně, okolí je hezky upravené. Vinice na svahu pod kolejí jsou ještě mladé, ale časem zmohutní a povyrostou. Vyplatí se zajet do Sedlce a navštívit chrám Nanebevzetí Panny Marie. Je to nádherná stavba. Samonosné kulaté schodiště je prostě nádhera. Můžete tam jen klidně sedět a dívat se, přemýšlet či hledat boha nebo jen tak nechat plynout čas. Možna zaslechnete tiché kroky cisterciáků spěchajících na mši nebo spíše jejich předsmrtné výkřiky, když je husité vraždili před tím, než chrám vypálili. Jenom bych vynechala návštěvu Kostnice - kostel se opravuje, všude jsou mraky turistů a navíc mi ta expozice přijde poněkud morbidní. Ovšem malý hřibitůvek zasypaný spadaným listím ze kterého svítí kytice chryzantén, ten má tu správnou podzimní nostalgickou náladu. Jen pozor na bláto - kolem kostela se dělaJí vykopávky a sanační práce. Na Kozí Plácek si zajděte na kávu - přijemné posezení na krásně ošumělých židlích.  A na jídlo - prostě si něco vyberte, každému chutná něco jiného. A dejte si kutnohorské víno a užijte si hezdý den. Kutná Hora stojí za návštěvu. A to jsem toho jetě spoustu vynechala.

 Asi se nenajde nikdo, kdo by letos nestal v koloně, netrčel v zácpě, nepopojížděl po metrech ať ve vlastním autě či v autobuse, zatímco na uzavřené silnici stála nehybně spousta strojů tak dva či tři pracovníci cosi kutili kolem čehosi. Teď jsem se dočetla, že veřejná doprava v Praze kolabuje, protože ve městě je spousta aut - kdo by to řekl, že !. No taky je rozkopaná křižovatka u Národního divadla.A tak bych se s Vámi rádi podělila o své zkušenosti se silničáři. Během posledních 14 dnů u nás silničáři dvakrát sekali příkopy - nevadilo, že je takové sucho, že nic neroste - hlavně, že ten obrovský stroj dělal neuvěřitelný randál a harmonogram byl splněn. Na každé silnici se občas udělá díra - nejdříve malá, ale postupně roste a zvětšuje se. A tak přijede multikára, na korbě kolečko s asfaltem, vedle dvě lopaty a posádka 2 hoši. Přijdou k díře, otevřou korbu, vezmou lopaty a do díry hodí trochu asfaltu, který je v kolečku. Není důležité jak ta díra vypadá - čistá, mokrá, plná listí. Když mají dobrou náladu, tak taky trochu poplácají asfalt lopatou a jedou dál. Záplata samozřejmě moc nedrží, snadno ji vykopnete nohou, vypadne po přejetí dvou aut a díky rozlámanému asfaltu se zvětšuje a zvětšuje....  Když dosáhne velikost desítek cm až metrů, přijede větší auto a možna bude i menší válec a tak pořád dokola. Nakonec původně díra o velikosti dlaně dosáhne velikostí přes půl silnice a silnice dostane pár hrbolů, jak se asfalt plácá do výšky. Existuje několik míst v naší zemi, kdy na to jdou zřejmě úplně špatně. K díře přijede mašinka, která vychroustá rozbitý asfalt a trochu okolí, tento materiál roztaví a s malým přídavkem nového asfaltu opět použije na asfaltování, okolí díry samozřejmě nahřeje, aby se vše dobře spojilo. Nakonec vše ještě zaválcuje. No uznejte, to je nápad - vždyť to vydrží někoilik let . Vlastně jsou ti silničáři chudáci, všichni jim nadáváme - no možná by stačilo, kdyby jejich šéfové používali obyčejný selský rozum a když zavřou na dlouhé týdny silnici, aby se  udělal nový povrch a tak nutí lidí prostát hodiny v kolonách, tak proč neudělají také rovnou svodila ? Proč musí silnici po 14 dnech opět zavřít ? Vlastní zkušenost z letošního roku na Strakonické mezi Cukrákem a Dobříší. No fakt mě to štve. Příšte Vám popíšu, jak se v naší vesničce opravoval most - vlastně silnice vedoucí po hrázi rybníka.Je to story hodná Oskara. Hezký den všem.

Vítejte na mém blogu .     Do nedávna jsem si myslela, že blog je - no řekněme to kulantně - ztráta času. Jenže vlastním  čtyři vnoučata a ten nejstarší neustále zírá na YOU -TUBE, obdivuje blogery a tak podobně. Po mých uštěpačných poznámkám vztekle odsekl abych si to vyzkoušela. Před lety jsem kvůli němu začala hrát jednoduché počítačové hry (když to zvládne můj pětiletý vnuk, tak já přeci taky - zvládla, ale dodnes si poněkud pletu levou a pravou stránu). Takže jsem se musela postavit věci čelem a založila si blog. Co mě to napadlo !! Jako kdyby už těch věcí nebylo dost.

Rozhodně netrpím přemírou volného času. Patříme s manželem mezi tzv. hlídací prarodiče a tak náš čas určují dny v týdnu, školní rok a směny dcery. Bydlíme na samotě u lesa a se psem a divočáky, který je kolem více než dost, si moc nepopovídáte. Komunikace s tou nejmladší se omezuje na hají, hačí, hamí, nepotřebuješ vyměnit plenku, nelez do toho šuplíku atd. I komunikace s manželem se celkem zjednodušila na problematiku, kterou knížku budeme číst, kde je ten dudlík, podej mi plenku, právě se pokakala a tak podobná intelektuální témata. A já jsem od přírody "ukecaná". Tak se teď vypovídám tady.

Co Vám dá hlídání vnoučat - já si opakuji dětské říkadla a když náhodou selže paměť, tak si nějak vypomohu vlastní fantazií. Neustále  jen tiše zírám, co se ta malá zase naučila - jen týden trvalo, než se naučila zapnout si korále, stavebnici už skládá perfektně a už zkouší i nějakou tu říkanku. Taky velký obdiv k manželovi, který v době mojí zdravotní indispozice naprosto dokonale zvládl péči o kojence (plenku dlouho uměl vyměnit lépe než já) a dodnes na vnučku platí a ta ho poslouchá zatímco s námi ostatními jaksi "oře".

Co Vám tohle hlídání vezme - nepřispíte si, vstává se i v pět, ale častěji tak kolem šesté. Sledování oblíbených pořadů v televizi - musíte se dívat na dětské programy (některé jsou fakt děsné) a žádné dívání na noční programy - musíte jít brzo spát. Káva se často dopijí studená a v klidu se nenajíte.Jistě bych přišla na další, ale z pokoje se právě ozvalo naléhavé "babí!!!".

Ale věřte, neměnila bych. Je to nádhera.